Jejich revírem je rockopera. Jejich tempo je vražedné. Jejich příznivci jsou nejen rockeři a metalisté…  Muži a ženy z RockOpery Praha pracují ve dne v noci, jejich úkolem je zásobit nás novými představeními!

Parafráze seriálu, která platí se vším všudy. A zvláště ta zběsilá rychlost, s níž tahounské tvůrčí duo Steigerwald/Forest nechá každý rok vybuchovat další celovečerní kus, je vskutku hodna obdivu. Jen považte, kolik notiček a slůvek to celé obnáší. Můžete namítnout, že Shakespearovská klasika byla defacto již hotová z domovských KING SIZE, ovšem i tak zbýval ještě pořádný kus práce. A s koncem loňského roku přišel na svět FAUST, tedy úplná novinka.

Pokud byla antická trilogie svou tématikou spíše ojedinělá, od Romea s Julií se autoři zjevně začali poohlížet po mnohem tradičnějších tématech. Však je Faustovská smlouva věčnou inspirací umělců a ne nadarmo i v četnosti zpracování zaujímá jednu z předních pozic. Aktuální ztvárnění nevymýšlí žádné skopičiny, vše podstatné čerpá z klasiky mistra Goetha – tedy Mefistofeles se v podobě psa vloudí k doktoru Faustovi, naslibuje mu hory doly (černý les) a jeho přání pak hodlá plnit až do doby, než ten najde v něčem uspokojení. Takže se hýří a smilní celé dny i noci, než přijde láska v podobě mladičké Markétky a s ní potom i konec, který může být ledasjaký. Pokud děj neznáte, doporučuji opět domácí samostudium, před shlédnutím samotného představení se bude hodit.

Jakkoliv vyzkoušený a funkční příběh však ani v rockopeře nic nezmůže, pokud ho ruku v ruce nedoprovodí silná hudební složka. A s jistou úlevou musím jedním dechem dodat, že ani po páté nedošla Milanu Steigerwaldovi zásoba silných refrénů. Tentokráte je hudební doprovod tvořen skutečně jen „dřevní“ rockovou partou dvou kytar, basy, bicích a kláves (+ drobná výpomoc housliček Marušky Steigerwaldové), nekonají se tedy žádné etno souboje, FAUST však umí metalovým nářezem kousnout přece jen hlouběji, než rockově klidnější Romeo s Julií. Pochopitelně především tam, kde se zjeví ďábel sám… 

Největší klády táhnou na svých bedrech dva muži. Tím prvním je už tradičně Viktor Dyk, jehož Mefistofeles skvěle zapadá mezi všechny dřívější „vyšinuté pošuky a psychopaty“, druhým pak novic v souboru Rockopery Praha, dřevorubec, kamioňák a vítěz X-Factoru Jiří Zonyga. Ten v mocném těle ukrývá projev s chraplákem, který někomu sice může evokovat motorkářské srazy a podobné radosti českého bigbeatu, nikdo soudný si však nedovolí upřít mu hlas jako zvon, i skutečnost, že tóny sází jako z partesu. Největší sílu tak FAUST ukrývá právě v duetech doktora s ďáblem, a protože rovněž pekelná hudební čísla zařezávají nejvíce z celého představení, není jistě náhodou, že se coby nejsilnější motivy vrací i v druhé části večera, přesněji v samotném finále. Tady se zadařilo.

Ve stínu obou zmiňovaných mužů ve FAUSTOVI stojí nejen ženy – z nichž krom neodmyslitelné a všezpívající Pavly Forest určitě nezklame Markétka v podání Daniely Langrové, či ve své snad první větší roli příjemně překvapí Šáren Makovcová – ale i zbylí muži. Každý sice přispěje svou troškou do mlýna, ale tentokráte jen jako nosiči vody, kteří nahrávají hlavním postavám. I když takový Petr Opava, coby jediný zástupce „opery“ v tomto kuse, válcuje ušní boltce svými hloubkami spolehlivě při jakékoliv příležitosti. 

Představení rockopery ale nejsou jen o zpěvácích a muzikantech, je to také velká show a cirkus. A stejně jako není jednoduché se opakovaně vytasit s povedenou hudební složkou, je snad ještě složitější překvapit tou divadelní. O to více potěší, že ani ve FAUSTOVI nebyla opomenuta. Tentokráte ji má na svědomí především mezinárodní divadelní soubor Teatr Novogo Fronta, pod vedením choreografky Iriny Andreevy, jehož šestice zlých klaunů Buffonů provází diváky už od čekání ve foyer divadla, aby svou účast vygradovala narůstajícím motivem hraným na maličkaté nástroje, a pak také přízraky v podání skupiny Pyroterra, které dají divákovi okusit nejen skutečný oheň pekelný, nýbrž i skvělou světelnou show se svítícími kostýmy a dalšími „LED“ proprietami. Obojí jsou věci, které nejmladšího bratříčka od svých čtyř starších sester spolehlivě odliší.

Chcete-li závěrečné doporučení, dostanete ho, neboť i pátá rockopera stojí za to. Je naprosto podružné, že FAUST už nemá s operou jako takovou nic společného, nevadí ani, že v dvouhodinovém představení neudrží všechny kousky laťku nasazenou těmi nejsilnějšími čísly, nebo že textová složka sem tam škobrtne. RockOpera Praha se totiž v průběhu těch pár let vyprofilovala do svébytného tělesa, které umí nabídnout alternativu pro všechny, kteří nerozdýchávají unylé muzikálové produkce, přesto je baví příběhy vyprávěné větším množstvím postav. Nemůže zakrnět, protože všechna její představení procházejí neustálým vývojem a vylepšeními. Ale úplně nejkrásnější na tom všem je pocit, že divák pozoruje živý organismus, který udržuje všechny zúčastněné bez ustání ve střehu, a to na obou stranách barikády. Však to zkuste na vlastní kůži a uhlídáte.

Foto z představení (s laskavým svolením RockOpera Praha): Vladimír Wiesmaier